Historie
AHOJ KAMARÁDE
Motto:
Ahoj, kamaráde, zvedni se mnou číš,
osud číhá na tě všade,jemu vstříc nemusíš;
snad pijem naposledy, to ví jen bůh sám,
mně nevadí to tedy,vždyť dnešek patří nám!
Karel Brokenický, Ahoj kamaráde
Pozdrav ahoj, který čeští
trampové převzali od členů vodáckých spolků, pochází z
anglického ahoy, což je námořnické volání na míjející loď
(hoy
– menší nákladní loď) už od středověku. Některé neoficiální,
především katolické zdroje uvádějí, že nápis AHOJ
býval umístěn na přídích španělských korábů a je zkratkou
těchto slov: Ad HOnorem Jesu (Ke cti Ježíše).
Trampské oslovování kamaráde a kamarádko pochází z
francouzského Camarade (čte se kamarad), které vzniklo ze
španělského Camarilla, což znamená komora. Přeneseně se tak
také nazývalo komornictvo, které žilo v domácnosti panovníka
a nezřídka mělo na něj značný vliv.
V dobrodružných románech
vycházejících ke konci 19.století je kamarád totéž co druh,
tovaryš či věrný přítel.
________________________________________________________________________
Šerifové osady Club údolí ticha
Od roku 1927 až do roku 1935 měla každá chata svého šerifa.
1935 – 1937 Ruda Pacovský
1937 Karel Horák – „Hocky“
1938 Pepa Novotný senior – „Scot“
1939 Frank Jinšík – „Nemluva“
1953 – 1968 předseda osadního výboru Pepa Kadlec
1968 – 1974 Pepa Kadlec
1974 – 1990 Marie Kadlecová
1990 – 1998 Josef Novotný junior – „Scot“
1998 – 2008 Standa Jeřáb „Čenda“
2008 - Pavel Sočava
________________________________________________________________________
BOB HURIKÁN
DĚJINY TRAMPINGU str.60-63
S.O.Ú.T. SPOJENÉ OSADY ÚDOLÍ TICHA
C.Ú.T. CLUB ÚDOLÍ TICHA
...kdo jinochem byl, vyspěl v statné muže,
bradu i ret zdobí vousů tmavý rámeček
dívka, které kdysi kvetly v tváři mladé růže
dnes v klínu chová z masa-kostí živý raneček.
10 let C.Ú.T. 1937 (báseň)
Nikde jinde se snad
nenaplňuje zákon vývinu tak jako u trampingu. Začíná se
skautingem, pak po určitém věkovém odstupu přechází se
k trampingu. Nejdříve se stanaří, později osadničí, a na
osadě vyspělý tramp vybíjí své tulácké choutky ve sportu.
Tento nikde nepsaný zákon se vyplnil do poslední litery i u
osadníků Údolí ticha. Z jara 1926 tlupa stanařů s notnou
dávkou romantiky vnikla do posázavských hvozdů,aby
vyhověla svým kanadským pudům – té vzdálené pohanské víře
Inků v Boha Slunce, jenž v nich uhnětl všechnu tu lásku pro
jejich údolí, které toho roku objevili. Přišlo sychravé
počasí a s ním i velké svízele stanařů – mokro, zima a psí
život okolo táborového ohně. Tlupa se rozhodla pro postavení
chaty. Sehnala sice jen tři sta korun, ale ničeho se
nezalekla potvrzujíc, že mládí se ničeho nebojí. Za 300 Kč
(r.1927) mnoho dříví chlapci nedostali a tak podle toho
chata vypadala. Byla malá, bez oken a jen taktak, že pojala
ve svou náruč osadníky, ovšem na obrácení skrčeného těla
nebylo ani pomyšlení. To se muselo vylézt z boudy a obrátit
se venku. Dostala tak přiléhavý název PSINEC. A tato chatka
stala se pramátí celého údolí. (Chata Psinec stávala v místě
u ústí třebsínského potoka vlévajícího se do Sázavy). První
osadník Ludva Kavka nezůstal dlouho sám. Do údolí přišli
jiní a jiní a zanedlouho celá zlatokopecká vesnice jako
někde na Aljašce. Chata ARAPAOS, BOSTON, ÚSVIT, UNGAWA,
HARWARD, NA STRÁŽI, KEC, SAMOTA, BUNGALOW, MALOMOCNÝCH, RID-WAY,
SCOTT, RANCH DE ESCATADO, TOWER, SHANGHAI, PRŮVAN, ONTARIO,
EL-CIDO, HOKAIDO, ZAPADÁK, LONE STAR a mnoho jiných.Tehdy se
osadníci spojili a založili (r.1936) Spojené osady údolí
ticha.Prvním předsedajícím šerifem se stal Rudla
Pacovský.Fricek, Ala, Čoud a Gregor začali pěstovat box, ale
po jedné noci, kdy bylo údolí vykradeno, nastal následkem
nedostatku odcizeného sortovního náčiní konec jejich
sportovní činnosti. První závodní šestku reprezentovali
(r.1929) Zoubek, Kája, Luciánek, Pay-Pay, Nohejl, Čára a
Hlava. Rok 1931, 25.července, odešel celému údolí kamarád
Černoušek, jehož památku uctívají každoročním sportovním
memoriálem. Další dlouholetí stanaři postavili COLORADO.
Nejvíce se nadřeli Kulatej, Franta, Pepík, Čudla a
kuchařinka Marie a všichni osadníci.Posledním přibitým
hřebíkem se samozřejmě také stali členy C.Ú.T. Roku 1933
Zajíček, Venca Bill (Václav Jelínek), Camfour, Spálenka a
Bradýř, postavili OLD-WAY. Tato chatka se měla k světu.
Osada vytvořila v čele se Zajíčkem pěvecký sboreček Midway-Club.
Vojenské povinnosti a jiné srdeční zájmy kroužek stále
drobily, až ho rozdrobily úplně. Hockey z TOWERU, Holuběnka,
Vilda, Rudla alias Zelené Aliby z PSINCE, Šiška, Ernest,
Ferda Havel, Běhoun, Flash Ulman z UNGAWY, bratři Olda a
Karel Hejní, bratři Jindra a Tonda Sobotkové, Tereba,
Pacovský, Ramona, Fontain a bratři Rudla a Standa Jeřábové,
Tvořili při oslavě desetiletí jádro Clubu údolí Ticha, který
se rok před tímto jubileem (1936) ustavil na valné hromadě.
Slavného desetiletí osady se také zúčastnila skromná
osadnice Vlasta Koubková. Nemá žádnou honosnou přezdívku, je
jen trampkou Vlastičkou, ale co síly a odvahy skryto je
v její droboučké postavě. Vlasta je skromná závodnice, která
svou roztomilou prostodušností na sebe řekne zrovna tak své
úspěchy, jako neúspěchy. Svými nádhernými výsledky v lehké
atletice vykonala propagačně pro C.Ú.T. jistě více, než
některý osadník za celý svůj život. Tato dívka zná svůj
životní úkol, jenž promítnutý do naší doby zní: „Žena,
sparťansky žijící, je zárukou zdravých dětí!“ Staří osadníci
a průkopníci tohoto údolí již odešli. Zmizeli Leška, Boža,
Volák, Nohejl, Kos, Gregor, Malý Rudla ze PSINCE, Ramona,
Španěl, Hubert, Mongol, Polda, Čára, Baňour, Kulatý, Aida
atd. Život – shon – je zavolal a nevrátil je zpět. Snad opět
někdy přijdou ohřát si své vzpomínky k táborovým ohňům
v údolí…. A jako odtéká voda ve Zlaté řece, následována
novým proudem, tak také nový příliv osadníků zaplavil naše
údolí. Přišli Kaštan, Fiškus, Béďa, Janouš, Kočí, Koubek,
Jinšík zvaný Málomluvný, Gingy atd. Z žen Máňa, Anča
atd.atd., samé hezké a hodné divoženky, které zpívají, vaří,
udržují pořádek jak se sluší a patří na budoucí mámy malých
trampátek. Sport zaujal všechny na osadě. Hrdinnými
bojovníky klubové vlajky v ping-pongu se stali Olda a Karel
Hajní, Jindra Sobotka a jeho bratr Tonda, Standa Jeřáb a
Pacovský. A nezůstává jen při tom, Club údolí ticha pořádá
zimní přebory, i jarní běhy atd. Šerifem mimo Rudly
Pacovského byl v roce 1937 Karel Horák – Hocky, Poctivý
chlap s mozolnatýma rukama a stoprocentní kamarád. Roku 1938
Pepa Novotný zvaný Scot, který přesto, že je Scotem, by
srdce rozdělil a letošního roku (1939) se ujal šerifské moci
Frank Jinšík zvaný pro svou výřečnost Nemluva. Dnes je Club
údolí ticha uznávaným činitelem v trampském společenském a
sportovním světě, neboť osadní zlato-modrá vlajka často
vlaje na stožáru vítězů.
Údolí ticha již 12 let žije –
nadále zůstane osada stát,
vždyť pro ni srdce osadníků
bije
vlajka C.Ú.T. nad ní bude
vždy vlát!
Flash z UNGAWY (báseň) 1939 – 12.let osady C.Ú.T.
Jak Bob Hurikán kazil českou mládež
Pasovali ho na trampského
krále, vzdoroval třem režimům a od popravy ho zachránil
konec války. Jeho písnička Rikatádo dodnes zní u
táboráků.Josef Peterka alias Bob Hurikán se narodil právě
před sto lety.(1907).
Medové manšestráky, kanady, kostkovaná košile, na krku
šátek. A kytara. Málokdo ho znal jinak.Jako devítiletý
začínal u skautů, na stařičké fotografii dokonce stojí
Masarykovi na Hradě čestnou stráž. Jenže " život podle
píšťalky " ho záhy přestal bavit. Zlákali ho trampové,jimž
vymyslel titul " divocí skauti ".
Dodnes nikdo nevysvětlil, kde se v našich krajích vzal
fenomén trampování, který nikde jinde nemá obdoby. Když Bob
Hurikán psal počátkem 30.let slavné Dějiny trampingu, ani
jemu se nepodařilo přesvědčivě odhalit, proč se právě v
české kotlině zabydlel Divoký západ s jeho statečnými a
spravedlivými chlapíky.
Sám však u zrodu trampingu nestál, ale v roce 1919 se
poprvé se skauty dostal do Posázaví, a už tam zůstal. Záhy
se připojil k osadě Hurikán a její jméno přijal za svoje.
Byl tulákem, boxerem, písničkářem, novinářem, spisovatelem.
S kytarou doputoval až za polární kruh a naopak až do
Orientu, o kterém pak napsal knihu.
Na psacím stroji postaveném v osadě na pařezu se rodily i
jeho rodokapsy : Pobožný střelec , Děs Wyomingu, Toronto,
Průkopníci Arizony, Ztracená stopa, Kouzlo hašiše, Modrý běs
pouště, Texasští strelci, Šest šilinků, Třetí záloha, ale
také naučné knihy : Stopař Cassidy či Zálesák od Zlaté řeky.
A především tu sestavil pomyslný pomník trampskému světu -
Dějiny trampingu, kvůli kterým procestoval snad všechny ze
stovek prvorepublikových osad.
Paďourům navzdory
Tramping bral jako romantiku,
vzdor proti světu "paďourů" i jako návrat k přírodě a ke
svobodě, a to se vším patosem a zásadami, kterých se do
konce života držel. Navíc byl skvělý muzikant, řada jeho
písniček ho daleko přežila.
Rikatado, Caballeři, Západ
hoří, Starý šerif.... A taky Vinobraní na Purketově, složené
pro koncert který právě na Purketově uspořádal na podporu
nezaměstnaných kamarádů.
Dlužno dodat, že v té akci neviděl politiku, o které
tvrdil, že "do trampingu nesmí". Vedl spory s časopisem
Tramp, který podle něj šířil do hnutí levičáctví. Když v
roce 1931 policejní prezident Kubát vydal výnos, který
zakazoval společné táboření chlapců a děvčat v jednom stanu,
a policie na trampy začala pořádat honičky, byl z těch, kdo
se bránili. Ale protestní shromáždění, na němž se v praze
sešlo na deset tisíc trampů, kritizoval - podle něj dopadlo
fiaskem právě proto, že ho levicoví novináři využili.
(Mimochodem, o zrušení Kubátova výnosu se nakonec zasloužil
jeden jediný tramp z libřického údolí, který policejní
šikanu proti své osobě hnal až k Nejvyššímu soudu.)
Termín popravy : 9.květen 1945
Byl založením rebelant, a co
víc, měl to tady moc rád. "Jó doma je doma",tu větu kdysi
tisíckrát napsal do dopisu, který poslal z Orientu své
mamince.Což byly zřejmě důvody, proč za 2.světové války
kolem sebe shromáždil Trampskou partyzánskou zimní brigádu.
Ta díky síti kamarádů fungovala od jihu Čech přes Chrudim až
k severu.
Na přelomu zimy a jara 1945 kdosi prásknul, že nad
Sázavou ve zřícenině Stará Dubá schovává Rusa. Na
hvězdonický ranč si pro Boba Hurikána přijelo gestapo.
Řádili s pistolemi po celém srubu, ale na to, že pod
podlahou, po které chodili, jsou uskladněny zbraně a munice,
nepřišli. Hurikán dostal trest smrti, rozsudek měl být
vykonán 9.května. Spolu s dalšími čekal na popravu v
pankrácké věznici. Když ten den ráno zarachotil ve dveřích
klíč, stál na prahu ruský voják : "Jste volní" oznámil jim.
Vrátil se na Zlatou řeku, ale iluze, že s ní vpluje zpět
do zlatých časů, brzy vyprchala. Po roce 1948 měl s
rodokapsy o spravedlivých a hrdinných chlapících Divokého
západu utrum, ostatně Lubomír Štrougal na jeho adresu
později jasně řekl, že "Bob Hurikán nám naši mládež kazit
rozhodně nebude".
Počátkem 50.let tedy odešel na stavbu slapské přehrady.
Dělal tesaře, zedníka, betonáře...a znovu sáhl po psacím
stroji, aby zachytil náladu toho tvrdého prostředí. Když
stavba takřka končila, přijela skupinka prominentních
spisovatelů, mezi nimi Marie Majerová. Den se tam potulovala
a pak Majerová přišla za Hurikánem. "Bobečku, já taky udělám
knihu o přehradě". Rozzuřil se. "Nejdřív si vezměte lopaty a
koukejte tu s těmi lidmi žít". Ve srubu pak svůj rukopis
hodil do ohně.
Nabídli mu členství ve straně, odmítl.Ale jako osoba
nežádoucí už zůstal u těžké práce. Jezdil s partami studnařů,
pracoval na železnici, ale hlavně pořád žil ve svém světě
pravověrného trampa. Pro hnutí to byly těžké časy. Osady
sledovala STB, trampy na pražských nádražích odchytávala
policie, do dějin se zapsalo několik krvavých potlachů, kde
zasáhli Lidové milice. Přesto se tramping vymítit
nepodařilo. I za Bobem Hurikánem jezdili party mladých
kluků. Ctili ho jako ikonu, legendu, trampského
krále.Spatřovali v něm hrdinu romantického snu o
dobrodružství a svobodě, které bylo "zatraceně málo".
Zemřel v červnu 1965, bylo mu osmapadesát. Do
strašnického krematoria se s ním přišlo rozloučit na tisíc
lidí, stáli až venku na chodníku. O tak masovou účast se
zasloužily trampské tamtamy. Oficiální zprávička o Hurikánově smrti se v novinách objevila až dva týdny po
pohřbu. Jeho zatím nepřekonané Dějiny trampingu vyšly jako
Trampské zkazky v roce 1933, v úplnosti pak v roce 1940.
Jejich nové vydání smělo znovu vyjít až v roce 1990.
Marie Homolová - mfdnes 21.4.2007
________________________________________________________________________
Historie dle slov Šerifa Standy Jeřába
- Čendy
Pár slov o založení osady, některá fakta z jejího plodného života, a při tom vzpomenout na kamarády a kamarádky, kteří stáli u jejího zrodu a dalšího života.
Osada Club Údolí Ticha patří
k nejstarším osadám dolního Posázaví, když její prokazatelné
založení se datuje do roku 1927. V tomto roce byla založena
v hotelu Tichý na Žižkově a z dochovaného vyprávění to byla
velká sešlost a po všech stránkách i velmi náročná.
Zakládali ji mladí kluci a děvčata ve věku od 15ti do 25 ti
let, kteří se znali z Prahy a měli mimořádný zájem trávit
svůj volný čas v přírodě.
K jejím zakladatelům patří legendární
Rudla Pacovvský, kterým byl i prvým šerifem osady. Výrazně
se na založení podíleli bratři Jeřábové, kteří pak zejména
přispěli i ke zdárnému chodu a rozvoji. Osady.Pomáhali také
bratři Hejmové, Karel Horák zvaný Hocky, Josef Novotný zvaný
Scot, Ada Burian, ale i děvčata jako např. Vlasta Koubková a
další.
První kolektiv spojovalo kromě radostí
trampského života především sportovní vyžití. Club Údolí
Ticha disponoval fotbalovým mužstvem, týmem hokejistů,řada
osadníků pěstovala atletiku, zde vzpomenu na Vencu Jelínka –
Billa, někteří boxovali, ale volejbal byl na osadě
dominantní.
První chata na osadě vyrostla v roce
1926 a byl to Psinec a to proto, že neměla dveře a do chaty
se vstupovalo stejně jako do psí boudy. Postupně se přišlo
na to, že chata je přece jen pohodlnější než stan, či spát
pod širákem a další chaty začaly vyrůstat. Umístěny byly
vesměs kolem potoka, který osadou protéká, či na břehu
Sázavy.
Je pochopitelné, že osadníci s úctou
vzhlíželi i směrem k Třebsínu, kde bydle Pepa Heřman, majitel pozemků na kterých chaty stály
a dále pak kde byly i vyhlášené hospody U Novotných,
Jarouškova a později i U Dolejšů. Zde došlo k navázání
vřelého vztahu se známým konstruktérem letadel Husníkem,
jezdili jsem i někteří umělci jako např. herci Černý a
Vlasta Burian a tito všichni se stali určitými mecenáši
osady.
Po útlumu trampského života v období
válečných let, osada po válce rychle navázala na osadní
dění 30tých let. Především se musely opravit chaty, které
byly vyrabovány a v řadě případů i zdevastovány a to tak, že
zachovány byly pouze stěny.
Další osadníci se ujali organizování
osadního života. Přišli noví, jako Zdeněk Kudrna, Jarda
Zlatník, Karel Barták, Kála Mezera, Jarda Pohanka, Luboš
Votánek či Mirek Chudomel.
Zapomenout nelze i na Pavla Sočavu,
Dóďu, Jirku Cmírala a Karla Kuklfašera.
Toto období patřilo éře volejbalu o
čemž svědčí řada získaných pohárů a cen. Na hřišti se začal
hrát i tenis a mohu konstatovat, že někdy se těžko
rozhodovalo, který sport dostane přednost. Přibývající léta
otců vedly k předání povinnosti docílit dobrých výsledků ve
volejbalovém klání na své děti.
Na hřišti byly pořádány i táboráky a
zábavy, když nezapomenutelné bylo např. rozloučení s
kamarády Zdeňkem Kudrnou, Jardou Zlatníkem při příležitosti
jejich nástupu na vojnu. Za zajímavost stojí připomenout i
sehrání osadní omladinou na hřišti divadelní hry o princezně
Lidušce a princi Jasoňovi. V tomto období zastával funkci
šerifa úspěšně Pepa Kadlec.
I v tomto období byly večery volných
dnů tráveny v Třebsínských restauracích, zejména pak U
Novotných. Kromě osazenstva této restaurace mi dovolte
vzpomenouti na Marii Bártovou, váženou obyvatelku Třebsína.
Na velmi hezkých večerech, nocích a zábavách strávených
v uvedené restauraci se významně podílela i kytarová skupina
„Třebsínský western“, ve které měli své místo i členové
osady Club Údolí Ticha. Věhlas pořádaných zábav přitáhl i
známé umělce – trampy, kdy na zábavách bylo možno spatřit
Evu Olmerovou, Waldemara Matušku, skupinu KTO, Jirku
Halekala a další.
Ale bylo by špatné tvrdit, že osada
zažívala pouze úspěchy. Byla období kdy došlo i k výraznému
útlumu v životě osady. Vzpomenu doby mezi roky 1980 až 1988,
kdy se nejen téměř nic nedařilo, ale hlavně skoro nic
nedělalo. Naštěstí se členové osady dohodli, že do chat bude
zavedena elektřina, což se v rekordním čase v roce 1989
podařilo realizovat. Obrovské úsilí vedlo i k opětovnému
stmelení osady a ve zdárném pokračování osadního života.
Osada Club Údolí Ticha se vždy úspěšně vypořádala s dobrým i špatným a má vnitřní sílu i do dalších let.
________________________________________________________________________
Výňatek
z článku v Lidových listech 17. května 1924
S prvními jarními dny
objevily se na pražských nádražích a parnících znovu
maškarády „cowboyů“ a divokých „skautů“ s noži v holínkách,
revolvery za pasem s nerozlučnými svými průvodkyněmi.
Současně počaly docházeti zprávy o jejich řádění na venkově,
koncem dubna vloupali se za noci do hradu v Kokoříně atd.
Bylo zřejmo, že jest nutno informovati veřejnost, což
učinily v těchto dnech Klub čsl.turistů, Svaz okrašl. Spolků
a Svaz skautů republiky československé. Ale provolání se
rychle zapomínají a věc je tak vážná, že nelze více otáleti
s nápravou. Obecenstvo, které trpí bezohledností „také
skautů“ ve vlacích a parnících, zahubuje si a ustoupí,
jejich počty rostou, jsou dnes již hanbou našeho hlavního
města a postrachem venkova i výletníků, zvláště mládeže.
Proto odhalujeme roušku s jejich života.
Veřejnost má pro ně
opovržlivý název cowboyové nebo Indiáni. Byl jsem
několikráte mezi opravdovými Indiány, poznal jsem zblízka i
život cowboyů a mohu ubezpečiti naše obecenstvo, že těžce
křivdí oběma, když je srovnává s našimi divochy. Dříve byl
dobrý Indián jen mrtvý Indián, dnes jsou již neškodní
všichni. Cowboyové jsou sice výstřední, rádi někoho
poškádlí, ale základním rysem jejich povahy je bodrost,
smysl pro čest, poctivost. Život divochů u nás nejlépe
ilustrují jejich vlastní stanovy. Postrádají úplně
suchopárnost stanov jiných spolků a čtenář přečetl by je
jistě celé se zájmem, ale v krátkém článku nutno se omeziti
jen na některé výňatky. Zde ukázky z řádu, jež zovou hrdě
„Ústava osady Býčího oka.“
Z par. 1. a 2.
¨“Hlavou osady je šerif. Má právo navrhnouti svého zástupce.
Volí se 2/3 hlasů celé osady. Odznakem šerifa je pěticípá
hvězda. Je-li někdo nespokojen se šerifem, musí vésti
stížnost na šerifa na schůzi a podle odhlasování může býti
svržen polovinou hlasů přítomných.“
Je zajímavo, že v
čele nestanoví si předsedu nebo vůdce ale šerifa, soudce,
vykonavatele rozsudků. Pro pěticípou hvězdu mohl býti šerif
řádným člověkem, ale to se tu nevyžaduje a odstraňování
nepohodlných šerifů je přímo školou demagogie.
Z par. 6. a 8.
„Vznikne-li v osadě spor, je povinností šerifa jakožto
soudce rozhodnout, kdo je vinen. Osadník musí trest odpykati
a teprve, má-li trest odbytý, může vésti stížnost“
Jak tato justice se
provádí, mohou vypravovati ti, kdo zacházejí v přírodě dále
od vyšlapaných cest. Mladíci svázaní v kozelec a zavěšeni do
větví, nazí přivázáni ke kmeni stromu s rozpjatýma pažema a
nohama několik metrů nad zemí, nejsou zvláštností.
Par. 11. „Používání
zbraní v osadě a mimo osadu. Každý návštěvník může míti
jakoukoli zbraň, ať střelnou či jinou, musí však ji
používati pouze v případech nejnutnějších. Chce-li stříleti
pro zábavu, musí jíti od osady nebo tábořiště dále a musí
upozorniti na sebe, aby žádný osadník nebo squaw nepřišli k
úrazu. Před pitkou musí každý zbraň schovati, aby v případě
nepříčetnosti nedošlo k zranění.“
Par. 12. „ Oslavy
(pitky). Alkohol není z osady vyloučen. Může býti používán
mezi dobou, avšak střídmě. Kdo by byl v osadě mezi dobou
nalezen ve stavu nepříčetném a činí výtržnosti, stihne ho
trest distancováním na jeden neb více výletů. Oslavuje-li se
ovšem něco (s vědomím osady a šerifa) může každý osadník
požíti libovolné množství alkoholu, dříve musí se odložiti
veškeré zbraně do pytlíku na vrbu.“
Jak zřejmo, znají
stanovy jen jeden druh oslav, totiž pitkami a proto bývají
účastníci často ještě při návratu ve vlacích opilí.
Opatrnost se zbraní vyžadují stanovy jen vůči osadníkům a
nikoli k obecenstvu, jemuž proto také fičívají v blízkosti
osad koule nad hlavou.
Holky, které se
účastní jejich výletů, zovou se po indiánsku „Squaw“.
Ustanovení o nich oprávnilo mne k titulu tohoto článku.
Uvádím je doslovně:
Par. 10. „Squaw“. Dle
odhlasování smějí býti squaw účastníky výletu. Majitel squaw
nesmí být dotčen, pak-li se jiný osadník baví s jeho squaw
(bavení toto musí býti do určité formy slušnosti). Pak-li
vidí osadník, že S, naklání se na stranu jiného, může vésti
ihned stížnost šerifovi, který podle potřeby zakročí. Squaw
může býti přepuštěna. Majitel squaw musí však prohlásiti
předání na schůzi. Pak-li S. je v osadě, nesmí zasahovati
ani rozhodovati ve věcech osady se týkajících. Tudíž je hlas
kterékoli S. neplatným, i kdyby byl příznivý. S.nesmí býti
dána přednost v ničem před žádným osadníkem, pouze s vědomím
dotyčného. V případě nedostatku místa (vzpoury mezi S. a
osadníky – viz Vzpoury v osadě) Squaw musí platiti veškeré
své útraty a ne, aby za ni platil osadník. Pak-li S.nějakým
způsobem vystoupí proti osadě, je povinností šerifa, aby na
svolané schůzi dotyčnou squaw zapověděl a tím ji vyloučil z
osady.“ Tedy žena je těmto divochům jen zbožím, které nemá
práv, může býti dána jinému, koná veškeré hrubé práce v
osadě a slouží jim jako otrokyně. Ovzduší Šmukýřky a
pověstných mastných rohů z periférie Prahy vane z paragrafů
této ústavy.
Jak si počínají
divoši v přírodě, o tom mohly by lesy v okolí Prahy mnoho
povídati. Pro ně neplatí zákazy. Strážce pořádku hledí
získat napřed alkoholem a tabákem, a když to nejde po
dobrém, hrozí zbraní. Došlo již i ke střelbě. Spořádané
oddíly skautské, které dbají pokynů hajných, nemají v okolí
Prahy pomalu kde tábořiti a uchylují se na vyprahlé stráně,
o něž výletník nezavadí, mezi tím, co navázaná čeládka ničí
kultury, zapaluje porost, poráží stromy, hubí vzácné druhy
české flory, poškozuje turistické značky a stezky a svou
nestydatostí a surovostí znemožňuje slušným lidem pobyt v
přírodě. Nezastaví se před ničím. Mám doklad, že ani
hřbitovy a mrtví nejsou před nimi jisti. Líčiti podrobně
jejich orgie při ohních a za noci, až po chvíle vzájemného
zhnusení a odporu, vymyká se možnosti slušného listu, stejně
jako reprodukovati ukázky písemné a obrázkové z jejich
deníků. Tu a tam ve světě bývají lokály k takovým
výstřednostem, ale nikde na světě na místech přístupným i
mládeži. Nejpřednější znalci
výchovy obdivovali, jak mistrně skauting dovedl využíti
přirozenému sklonu mládeže k romantice, k vážným výchovným
účelům. Toho u těchto divochů není. Léta interesu pro
Indiány mají dávno za sebou. Jsou to většinou lidé dospělí,
kteří mají dost peněz na tabák, alkohol i střelivo,
rekrutují se z různých vrstev a jsou dokladem poválečné
zpustlosti u nás.
Antonín František Svojsík ( zakladatel skautingu).
________________________________________________________________________
Vyhláška zemského presidenta v Praze ze dne 9.dubna 1931 č.180236 ia 1931, 16-ai 1930, kterou se vyhlašují opatření proti výstřelkům campingu a trampingu.
Na
základě ustanovení článků 2 a 3 odst. 1., zákona ze dne
14.července 1927 č. 125 Sb.z. a n. o organisaci správy
zakazují při campingu a trampingu: Všeliké nepřístojné
jednání nebo chování na místech veřejných, nebo veřejně
dostupných, kterým se ruší neb ohrožuje veřejný pořádek,
klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost nebo se vzbuzuje
veřejné pohoršení zejména:
společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve
stanech, chatách a srubech – vyjímaje táboření rodinné -,
pobíhání v nedostatečném úboru koupacím mimo obvod
vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného,
dále nošení zbraní, zvláště zbraní zakázaných bez platného
zbrojního pasu a koupání na místech zakázaných.
Přestupky této vyhlášky, jejíž účinnost počíná dnem
vyhlášení, trestati budou – bez újmy soudního stíhání –
politické úřady I. stolice tresty na penězích od 10 Kč do
5000 Kč nebo na svobodě od 12 hodin do 14 dnů.
________________________________________________________________________
Informační oběžník Clubu údolí ticha
č.3
vydáno dne 1.října 1939
BLÍŽÍ SE ZIMA
Poslední letní paprsek slunce
se plouží po osamělých březích řeky Sázavy. Jen několik
sportovců se ještě nechá zlákat slabě hřejícím sluncem a své
otužilé tělo smáčí v chladné vodě.
Nastává podzim v celé své
kráse. Čas který nabádá, aby byly činěny přípravy na zimu,
která nám přináší zrovna tak hojný požitek ze sportu, jako
jaro a léto.
Proto kamarádi opravte svoje
brusle, hockeyové hole, lyže a jinou zimní výzbroj, aby jste
měli vše připraveno v náležitém pořádku. A až vás zima
zavolá, obhajovali jste barvy C.Ú.T. na poli sportovním tak
úspěšně jako na jaře a v létě.
Kamarádi pozor ! Který z vás
chce pěstovati sport mužů, tj. hockey,hlaste se každé úterý
na schůzi u našeho sportovního kapitána.
________________________________________________________________________
Úvod k článku z Rudého práva r.1950
Jak vznikalo Slapské dílo
Svatojánské proudy, vytvořené řekou Vltavou mezi hotelem Záhoří a městysem Štěchovice, platily právem vždy za nejromantičtější krajinu v blízkém okolí Prahy. Jejich mohutný hukot a víření zvěčnil v symfonické básni „Vltava“ nesmrtelný genius české hudby, Bedřich Smetana, a jiný skladatel – Josef Rozkošný, věnoval Svatojánským proudům dokonce celou operu.
V období mezi
dvěma válkami, kdy lidé před chmurnou skutečnost
hospodářských krizí, hladu a nezaměstnanosti utíkali k
falešné romantice, která měla pomoci zapomenout na
neradostný život, se staly Svatojánské proudy eldorádem tzv.
trampů. V úborech amerických pastevců dobytka – kovbojů –
zpívali za doprovodu kytary hloupé písničky o tom, jak „do
osady přišla dívka“ a žádala: „ Přestaňte, kamarádi,
přestaňte jásat a hrát,“ a o tom, že „dávno vychladly mé
pistole“ a jiné nesmysly, které měšťácká kultura rozšiřovala
ze strachu, aby lidé nezačali zpívat písně jiné, písně boje
a vzdoru proti kapitalismu. Přírodní romantika dravé řeky i
falešná romantika písní byla dnes vystřídána romantikou
budování. Místo karikatur hrdinů, pistolníků s kolty a
sombrerem objevili se ve Svatojánských proudech skuteční
muži, jejichž zbraní je pneumatické kladivo, kteří nejezdí
na mustangu, ale na lokomotivě úzkokolejné dráhy, a jejich
statečnost je prostá jako život. Místo ufňukaných snů o
hrdinských skutcích se krajina u Slap stala dějištěm
hrdinské práce a budování. Přečtěte si, jak vzniká slapské
vodní dílo, jedna z největších přehrad, která po svém
dokončení dá závodům i vesnicím miliony kilowatthodin a
pomůže urychlit naši cestu k socialismu.
Ing. Jindřich Černý
:-) - velmi smutné pousmání ....
________________________________________________________________________
Ze starých kronik
Tramp
Tramp (tremp) anglicky tulák, bezcílný cestovatel pěšky. V nejnovější době název pro výletníky, pěstující pravidelný veekend a táboření v přírodě. Podle vzoru amerických. si evropští trampové osvojili různé zvyky a způsoby: zpěv kolem táborového ohně, chaty k občasnému pobytu, někde i organizaci tábora v osadu s šerifem v čele atd. Výstřelky trempského hnutí se potírají dohledem v lesích a na březích řek, prováděným zemským četnictvem nebo soukromým lesním zřízenectvem. České trampské hnutí vytvořilo i zvláštní argot, často groteskní (paďouři, fešule, potlach, táborák atd.) a vydává i vlastní časopisy.
Masarykův slovník naučný. Díl 7. Praha 1933
Motto:
Však kdo je zná, ten rád je
má.
Toť trampové jsou, kluci bez vady,
oni jdou nocí temnou do vzdálené své osady...
Jarka Mottl, V záři červánků 1919
První partičky trampských průkopníků
tábořily po vzoru svých hrdinů z Mayových spisů a povídek
Breta Harta či Jacka Londona ve Svatojánských proudech už
před I.světovou válkou, právě sem tito mladíci pravidelně
utíkali z Prahy před jednotvárným životem do svého světa
romantiky. Ten jim dával oproti hromadným výpravám různých
placených organizací a spolků, jejichž členové byli
sešněrovaní předpisy a řády nebo rodinným výletům s rodiči
přesně to, po čem toužili. Pobyt v přírodě bez dohledu
dospělých, vlastní výběr kamarádů a volnost rozhodování dle
vlastních pravidel.
Když u nás v roce 1914 A.F.Svojsík
zavedl skauting, přidávali se k nim většinou bývalí členové
různých skautských spolků. Některým vadila polovojenská
kázeň a výchova v duchu podivné měšťácké morálky, jiní
prostě neměli peníze na členství nebo skautským létům
odrostli, proto začali jezdit na své víkendové výpravy
neorganizovaně - na divoko. Tak pro ně vzniklo pojmenování,
které vydrželo až do 30.let, divocí skauti. Sami si však
vždy říkali trampové.
Společně s nimi trampovala i děvčata - squaw,
což bylo ve skautingu, který byl segregován podle pohlaví,
zcela nemožné. V červnu roku 1919 se v pražských kinech
objevily tehdy ještě němé americké seriálové filmy, které
mládež ihned očarovaly. Během promítací hodiny, kdy se
uvádělo vždy několik krátkých epizod, mohli na vlastní oči
vidět daleké krajiny, o kterých před tím jen četli.
Především kovbojky jako Červené eso, Býčí oko, Liberty nebo
Texaský Jack, ve kterých hrály tehdejší mužské a ženské
světové filmové hvězdy, se staly inspirací pro hromadný útěk
mládeže z šedi velkoměsta za romantikou dálek, i když jen
kousek za Prahu. V sobotu a neděli se na nově zakládaných
trampských osadách stávali ze studentů a učedníků drsní
zálesáci, kovbojové a dobrodruzi, snažící se být oblečeni a
žít podle filmových hrdinů z Divokého západu. Ze
Svatojánských proudů se trampování rychle rozšířilo po celém
okolí Prahy a později se tramping stal celorepublikovým
fenoménem, ojedinělém ve světě.
Osadníci
Nechtěj, děvče, trampa nebo kovboje,
ani jeden není stálý v lásce.
Každý z nich má radši pračky, souboje,
kde je život neustále v sázce.
Milují jen prérii, život dobrodružný,
pro lásku se nehodí,
to není sport mužný…
Jenda Korda, Nechtěj, děvče, trampa nebo kovboje, 1929
V úplném začátku jezdili trampové do přírody ve starých kalhotách a saku s kšiltovkou na hlavě a pinglem přes rameno a nijak se nelišili od ostatních výletníků. Jakmile začaly být s rozvojem tisku dobrodružné romány ilustrovány a hlavně pak promítány filmové kovbojky, dal se tramp poznat podle oblečení na první pohled. Měl manžestrové kalhoty, na nich široké opasky s pochvami na zálesácké nože, většinou uzpůsobené kuchyňské. Přes kostkovanou košili s šátkem nesměla chybět také tátova vesta a na hlavě samozřejmě stetson, což byl upravený běžný plstěný nebo skautský klobouk. Takto ortodoxně zápaďácky oblečených part bylo velice málo, většina trampů se musela spokojit s tím, co měla staršího na sebe doma. O nějaké době kovbojské se proto nedá mluvit. Teprve po válce se dostaly do výprodeje rozličné vojenské přebytky, především našich legií a západních armád, a tak se mohl do přírody obléci každý podle toho, co mu vyhovovalo. Trampy zajímaly hlavně americké torny, zvané usárny, khaki blůzy a košile, pracovní kombinézy - overaly, stany a celty, klobouky, polní lahve, lopatky, ešusy, šálky a další v přírodě užitečné věci. V polovině 20.let už se vybavení pro táboření začalo také dovážet přímo z USA a Kanady, objevily se originál svetry, pulovry, kanadské kabáty, kvalitní nože a sekery, skladné vařiče, kotlíky a pánve, zkrátka plný tábornický sortiment. Na víkendy se začalo jezdit v čím dál praktičtějším oblečení, oblíbené se staly pumpky, v zimě se chodilo ve vysokých šněrovacích kožených botách - kanadkách, v létě v plátěných kedskách, na hlavách se nosily měkké klobouky a bílé námořnické kulaté čepičky. Trampující dívky se oblékaly mnohem střízlivěji, většinou nosily sportovní halenky a sukně, na hlavách měli dámské kloboučky. Když se na osadách začalo objevovat čím dál více děvčat, mnohý tramp do některé squaw zamiloval, později s ní oženil a pořídil potomky. Tak se trampský život pomalu měnil v rodinnou rekreaci a podle toho se přizpůsobilo i oblečení, které se zvolna přestávalo lišit od ostatních výletníků. A tak osadníci ve vytahaných teplákách, kteří jsou zachyceni na dobových fotografiích, trampy už moc nepřipomínají. S touto skutečností se ale někteří kamarádi a kamarádky nechtěli smířit, místo aby si také pořídili chatu nebo srub, pomalu opouštěli osady na Veliké řece a s tornou na zádech a kytarou přes rameno se vydali prozkoumávat vzdálenější kraje a pokračovali v divokém táboření. Právě díky této trampské odnoži tramping nesplynul s chatařením, a zachoval se do dnešní doby a jeho původní myšlenka stále žije. Pouze se změnilo oblečení a vybavení.
Na osadě
Motto:
Osada stará, je naše máma,
osada stará, neumře s
náma.
Ta
bude za sto let vyprávět až my budeme spát,
kterak ji měl každý rád…
Jarka Mottl, Osada stará
Život na osadách byl sice skromný, ale
nic nemohlo nahradit romantiku, kamarádského ducha a upřímné
veselí. Trampové se od ostatních milovníků přírody nelišili
pouze svým svérázným oblečením a chováním, ale především
krásným vztahem k sobě, protože je nespojovala výsada
některé společenské vrstvy. Jejich touhu po volnosti a
svobodě vyjadřovala také vlastní symbolika, která se
objevovala především na osadních vlajkách a znacích, kde
převažoval především woodcraft - kruh s rohy. Postupně si
vytvořili také řadu svých zvyků, jako volbu šerifa či
přijímání nových členů, ale hlavně tradici slezin a
potlachů. Oslovovali se přezdívkami, vytvořili si svůj
žargon a místní názvy si přejmenovali většinou podle svého.
Vznikali trampské anekdoty, kterými se kamarádi trefovali
sami do sebe, ale hlavně do paďourů, mastňáků a astrachánů,
jak říkali počestným rodinkám a nóbl výletníkům.
Kamarádi z jednotlivých osad se navzájem navštěvovali,
scházeli se při kytarách v hospůdkách v okolí nebo v
osadních klubovnách. Každou sobotu večer plály podél řek
táborové ohně, všude ozýval se smích a zněly trampské
písničky za doprovodu kytar. Nejprve se zpívali písničky
lidové, pak následovala vlastní slova na melodie dobových
šlágrů, ale potom už vznikaly původní trampské texty a
melodie. V 30.létech stala tato hudba sentimentální módou a
přestěhovala do repertoárů zábavních orchestrů, někteří
trampští autoři se zprofesionalizovali. Vycházely
gramofonové desky se "zaručeně trampskými písničkami", které
se rodily doslova přes noc. Tato doba naštěstí brzy
skončila, a trampská písnička zase se vrátila tam, kam vždy
patřila, na osady k táborákům.
Přes den se osadníci věnovali zábavě a hlavně sportování,
pořádali vlastní klání a soutěže. Pěstovaly se především
druhy sportů méně náročné na vybavení. U žádné osady nesmělo
chybět volejbalové hřiště, pingpongový stůl se dal také
nějak dopravit, kanoe nebo kajak byly zároveň dopravními
prostředky. V zimě se na zasněžených stráních lyžovalo, na
zamrzlé řece se dalo bruslit i hrát hokej. Časem se
sportovci sdružovali v kluby, aby se mohli zúčastnit i
oficiálních soutěží, mnoho z nich reprezentovalo i
republiku. Čeští trampové dali světu úplně nový sport, u nás
populární nohejbal, ten jej však díky potlačování trampingu
po roce 1948 přijal pod názvem footbaltennis. Zlatá éra
trampingu tehdy vrcholila a po násilném přerušení okupací se
už od té doby nikdy v této formě nevrátila.
________________________________________________________________________
Kronika Posázavské stezky
Fenomén své doby. Cesta procházející naší osadou.
Zpracováno dle pramenů :
SUA Praha, Fond Klubu Československých turistů, Časopis
turistů,
Věstníku KČST, M. Berka - Posázavský pacifik.
Čtěte zde.
